Kuba ze Střekova    Labská královna   Potrestaný rytíř   Střekov

Za panování Václava IV. přebýval na Střekově loupežný rytíř Kuba. Byl to muž drsný a bezcitný,
jehož nejmilejším zaměstnáním byly lov, šarvátky a loupežnictví. Jeho zlá pověst se brzy roznesla
po celém kraji, takže se mu každý vyhýbal.
Jednou přijel Kuba na slavný turnaj do Bíliny. Dříve, nežli byl vpuštěn na kolbiště, zdvihli se
rytíři, sídlící v blízkosti Střekova, a prohlásili, že se nezúčastní turnaje, nebude-li Kuba z
hradu vyhoštěn. Mladý rytíř Václav z Vrabince veřejně mu vyčetl řadu hanebných skutků, jimiž
pokálel svůj rytířský štít a pozbyl tak práva utkati se s čestnými muži na kolbišti.
Když se pak Kuba dral dále kupředu a nechtěl dobrovolně ustoupiti, byl násilím vypuzen z hradu a
jeho kůň byl přiřčen za cenu pro vítěze.
V hanbě, pěšky vracel se Kuba na svůj hrad. Jeho rty, zkřivené vášnivým hněvem, šeptaly cestou
pohrůžku: "Pomstím se, krvavě se pomstím!"
První pykati měl Václav z Vrabince. Kuba, sebrav svou čeleď, skryl se s ní v lese, kterým se Václav
vracel z Bíliny. Zaskočili ho, zajali a dopravili ho v poutech na Střekov, kde byl uvržen do tmavého
vězení, vytesaného hluboko ve skále. Potom vytrhli proti Vrabinci. Ztekli hradby a počali pobíjeti
jeho obránce. Rozlícenému Kubovi postavil se v cestu Václavův otec Beneš, vážný, šedovlasý kmet.
Surový Kuba uchopil ho za vlasy a chystal se ho stíti mečem.
             
Nežli ťal, byl sevřen pažemi dívky, která zoufale plačíc přiběhla starci ku pomoci. Odstrčil dívku,
napřáhl znovu zkrvavený meč, avšak - jak se po dívce ohlédl - oslněn byl náhle její krásou tak, že
zkrotl jako očarován a rozechvělým hlasem se jí otázal: "Kdo jsi a jak se jmenuješ?"
"Jsem Matylda z Vrabince," odpověděla dívka a počala ho prositi o milost pro svého starého, nebohého
otce. Zastrčil meč, zakázal své čeledi pleniti a odebral se s dívkou a jejím otcem do hodovní síně v
paláci. Pohostili ho, dali mu píti hojnosti silného vína. Jak Kuba pil, jazyk se mu stále více a více
rozvazoval. Prozradil, jakými dalšími plány se zanáší, a nesmlčel ani to, že zajal Václava a uvěznil
ho na Střekově. Tu počala Matylda znovu prositi Kubu, aby se slitoval nad bratrem a propustil ho na
svobodu.
"Propustím ho," řekl Kuba, "a ani vlas na hlavě nikomu z vás nezkřivím, avšak pod jednou podmínkou:
stane-li se Matylda mou ženou."
Dívka zbledla, zachvěla se jako osikový list. Měla již svého vyvoleného - Otu Dohna, který dlel v té
době v Římě. Velmi ho milovala, avšak - aby zachránila bratra - obětovala své štěstí a chvějícím se
hlasem řekla "ano".
Na Kubovo poručení musil přijíti hned hradní kněz a vykonati v kapli oddavky. Příštího dne zrána
odvážel si Kuba Matyldu jako svoji ženu domů na Střekov. Jak se podivil a zaradoval Václav, když
spatřil před sebou svou sestru, která ho zprostila pout a vyvedla z temného žaláře na hradní nádvoří!
Když pak uslyšel, za jakou cenu se to stalo, zalkal bolestně a počal nad sestrou naříkati. Než, bylo
již pozdě odmítati
šlechetnou oběť, kterou přinesla jemu i svému starému, milému otci.
Po nějaký čas přemáhal Kuba zlé náruživosti a snažil se těšiti svou smutnou, pobledlou ženu, brzy
však propukly v něm opět staré, tlumené vášně. Zase vyjížděl na divoké hony, strojil půtky a přepadal
kupce na cestách.
Matylda ve svém osamění tím tíživěji pociťovala své neštěstí. Jednoho dne, vzpomínajíc na Otu Dohna,
tiše zalkala: "Och, kde jsi, milý, kde jsi?"
Tu se před ní zjevil šedobradý skřítek, položil prstík na ústa a vyzradil jí, co mělo pro ni zůstati
tajemstvím:
"Otu Dohna, jejž jsi volala, dlí zde na hradě v témž vězení, v němž kdysi úpěl tvůj bratr. Byl
přepaden Kubou, když se vracel domů z Italie. Zajali ho, odvlekli na Střekov a uvrhli do vězení. Osm
dní tam strádá, osm dní marně lomcuje svými okovy a naříká si tak, že jeho úpění proniká až k nám do
skalní sluje. Nemeškej a vysvoboď ho, neboť nezemře-li hlady, bude co nevidět popraven!"
Matylda pospíšila hned k podzemním kobkám. Poručila stráži, aby otevřela vězení a zbavila Dohnu
těžkých pout. Radostné, avšak krátké bylo jejich shledání. Neboť sotvaže se Dohna octl na denním světle,
ozvalo se v dáli zatroubení, jímž oznamoval Kuba návrat z lovu. I rozloučil se Oto s Matyldou a šťastně
z hradu prchl.
Kuba uslyšev, co se stalo s vězněm, jehož chtěl ještě v týž den dáti popraviti, zahořel strašlivým,
šíleným hněvem. Vřítil se do komnaty, kde dlela jeho žena, sevřel ji surově mocnými pažemi, vyvlékl na
hradby a s posměšným výkřikem ji svrhl se skály do hlubiny. 
Tam ji našli skřítkové mrtvou, s rozbitými údy. Zaplakali nad ní, pohřbili ji na úpatí skály. Její duch
vstával za tmavých nocí z hrobu, vystupoval po skaliscích vzhůru na Střekov, budil v lidských duších
děs a hrůzu.
Ota z Dohnu a Václav z Vrabince spojili se proti Kubovi a slíbili si, že pomstí Matyldinu smrt a
neustanou v boji, dokud jeho sídlo nezničí a nevyvrátí. Kuba vytrhl proti nim, jeho čeleď byla však
poražena a on sám zachránil se zbabělým útěkem z boje. Střekov byl dobyt a zničen.
Jako štvanec prchal pak Kuba z kraje do kraje, ze země do země, až se dostal před město Jerusalem, kde
ho odpravil saracénský meč.

(Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků, Jos. Hokr Praha  1938)
                                            

Pojďte a poslyšte příběh lásky dvou mladých lidí, příběh nenaplněného štěstí, tak jak nám jej
 zanechali naši pradědové. V těch dávných dobách vládl na hradě Střekově
 zlý a pyšný rod,  který rozséval neštěstí daleko po kraji. Zvůle a krutost
 jdou ruku v ruce s bídou a neštěstím, a tak se tenkrát obyčejným lidem
 žilo špatně: od slunce východu dlouho po slunce západu museli těžce
 pracovat, dřít  se a lopotit, aby uživili sebe a své početné rodiny. Ani
 to však leckdy nestačilo a lidé trpěli, těžce zkoušeni životem. Stejně
 tak jako má každá mince rub a líc, našlo se i světlo na jinak tmavém nebi
 panů ze Střekova - tím paprskem, který temnotu prozařoval, byla dcera
 samotného vládce Střekova, panna Anežka. Dokud byla malá, celý hrad se od
 rána do večera ozýval jejím nevinným smíchem. Všude běhala, všechno
 prolezla, každému pomohla a nenalezli jste člověka, kterému by ublížila.
 Jak ale vyrůstala, vnímala těžký život lidi kolem sebe a smích na jejím
 rtu postupně mizel. Z veselé a milé dívčiny se stávala tichá a mlčenlivá
 mladá dáma, která nalézala jediné potěšení a útěchu v knihách ve své
 komnatě anebo při dlouhých vyjížďkách na koni podél řeky Labe. 
Lidé, kteří ji sledovali, na sebe smutně kývali hlavami: "Chudák holka, tak hodná a takový osud.
Kéž by jednoho dne potkala člověka, který by ji miloval upřímně a z celého srdce. Snad by se
potom dařilo lépe i nám!"
A osud jejich přání vyslyšel. Při jedné takové dlouhé projížďce, kdy se  Anežka s koněm odvážila
až hluboko podél řeky, potkala loveckou výpravu, kterou vedl panoš z nedalekého Blanska. Oba se
do sebe na první pohled zamilovali. Dívčina začala na koni jezdit častěji, výlety byly delší a
delší, až se na její tváři zase objevil úsměv. Anežka švitořila, s kdekým se dávala do řečí a
všem se zdálo, že se zase objevilo to staré sluníčko, které znávali a které vroucně milovali.
Zlým lidem byla ale její proměna trnem v oku. Netrvalo dlouho a našeptávači hradnímu pánovi řekli
vše, co se o Anežce proslýchá: jak střídá šaty, jak často jezdí na koni z hradu ven a nakonec i,
za kým tam jezdí. Hradní pán by si sám takových změn nevšiml - byl natolik zahleděný sám do sebe
a svých věcí, že ho dcera nezajímala. Jak ale uslyšel o tom, že se schází s obyčejným panošem z
Blanska, rozkázal nepouštět ji z hradu ven, leda s ozbrojeným doprovodem. Nebylo mu po chuti,
aby si jeho dcera vzala někoho jiného, než koho jí sám přisoudí.
Na hradě tak bylo zase smutno. Anežka trávila všechen čas ve svých komnatách, nikam nevycházela
a jen občas si dopřála projížďku na koni v doprovodu hradní stráže, která ji nespustila z očí
ani na krok. Často potom ve svém pokoji plakávala. Stýskalo se jí po milém, stýskalo se jí po jeho
dotycích i vlídných slovech, kterými při krátkých setkáních nešetřil. Vzpomínala, jak sladká byla
jeho přítomnost a o to nepříjemnější se jí potom zdálo vězení, ve kterém myslela, že stráví zbytek
svého života.
Jednoho podzimního večera, kdy šla po vodě mlha a sluníčko už nebylo vidět od léta, zaklepala na
dveře její cely stará služka Běta. "Pojď dál", povídá Anežka. "Dlouho jsem tě neviděla, Běto.
Chtěla jsem tě v podhradí už několikrát navštívit, ale otec nepovolil." "I já vím, Anežko", povídá
služka. "Nijak se tím netrapte, znám vašeho otce. Potkala jsem ale u přeozu vašeho milého a dal mi
pro vás psaníčko, tu ho máte. Ptal se na vás, proč už nejezdíte k řece, tak jsem mu vše pověděla."
A nežka nedočkavě vytrhla drahocenné psaní služce z ruky, otevřela a četla. Tváře jí zrůžověly,
celá se chvěla. "Uteču za ním, Běto", povídá. "Píše, že na mě čeká dole u řeky, v místě, kde jsme
se dříve scházeli." A jak řekla, tak i udělala. Sotva se večer zešeřilo, převlékla se do Bětčiných
šatů a v převlečení prošla branou. Srdce jí buší, pospíchá k vodě. Tam už celý nedočkavý přechází
mladík, vyhlíží, jestli milá přijde. To bylo shledání! Padli si do náruče a vroucně se objali.
To už ale na hradě spustili poplach. Jak sloužící zjistili, že je komnata prázdná, utíkali k pánovi
a z hradu hned vyjelo vojsko, aby uprchlíky našlo a přivedlo zpátky. Ti se zatím v klidu přebrodili
přes řeku a blaženě ujížděli dál. Vůbec nevěděli, co se děje za jejich zády. Láskou opilí, blažení
ze své přítomnosti dívali se na sebe a drželi se za ruce, neviděli, neslyšeli. Vojáci je dopadli
za městem. Ti dva zamilovaní se ani nebránili. Bylí šťastni, když je vedli spolu zpátky, byli
šťastni, když je uvrhli společně do žaláře.
Druhý den se konal soud. Hradní pán, nemilosrdný soudce, proklínal panoše a ortel byl nemilosrdný
- jeho uvláčet k smrti, ji nechat, ať to všechno vidí a zapamatuje si.
Když mladíka poutali a přivazovali za koně, díval se pořád na Anežku. Plakal, ale ne ze strachu -
viděl, že Anežka trpí. A když se spřežení rozběhlo a život mu pomalu začal prchat z těla, pořád ji
sledoval pohledem. Byla to poslední, co ze života viděl - skonal s jejím jménem na rtech.
A nežka neplakala - suchýma očima sledovala, co se před jejími zraky odehrávalo. Jako ve snu se
potom vytrhla svým strážcům, vyběhla na kraj skály a skočila dolů do řeky. Všichni hrůzou oněměli.
Každý se rychle křižoval, všichni věděli, že za takovýto skutek stihne hradního pána trest.
Už když se vládce Střekova z popravy vracel do svých komnat, na západě se začala stahovat mračna.
Jak vstupoval na nádvoří, začaly padat první kapky, a když vcházel do dveří, udeřil první blesk.
Sloužící ho našli tak, jak byl. Ležel na nádvoří, nejevil známky života. Chtěli jeho tělo naložit
na nosítka a později důstojně pohřbít, ale nešlo to. Jak se první sluha dotkl rukou svého pána,
tělo se rozpadlo v prach a bouře rozvála ostatky pána, který se všem vryl do pamětí svou krutostí.
Anežka se potom zjevovala za jasných hvězdných nocí plavcům a vorařům na Labi, aby jim ukazovala
cestu. Všichni znali pohnutý příběh jejího života, každý ji litoval.
A protože i po smrti lidem pomáhala, začalo se jí říkat Labská královna.

(Daniela Nechanická a Zdeněk Havránek, Labská královna,CDL Design 1996)

Dávno, ještě za časů skřítků, čarodějnic a bludných světýlek si lidé dokazovali svoji sílu v
soubojích. To se vymezilo pole, kterému tenkrát říkali kolbiště, jezdci oblékli zbroj, na koních
vyrazili proti sobě a zkřížili svá kopí tak, až třísky létaly a modřin se felčaři ani neuměli
dopočítat.
Tady u nás na severu jsme tehdá také měli rytířská klání - v sousední Bílině. K tomu účelu bylo
ohrazeno pole, které jinak stálo na obecním pozemku, vymezilo se stání pro obyčejný lid a tribuna
pro lepší, zatloukly se kolíky pro koně a mohlo se začít. Již dlouho předtím však všichni věděli,
kdy, kde, kdo a jak bude bojovat a ti, jichž se to především týkalo - rytíři - se neúnavně snažili
cvičit a připravovat tak, aby potěšili dámu svého srdce a odevzdali jí do rukou kořist nejcennější
- korunu, která zároveň i s titulem "Královna turnaje" znamenala vítězství v soutěži krásy.
Připravovali se všichni, připravoval se i loupeživý rytíř Pešek z hradu Střekova. Zatímco ale jiní
cvičili dřevěnými meči, stříleli z kuší a luků šípy s tupými hroty a lámali dřevěná kopí, Pešek
sekal mečem železným, střílel šípy s kovovým hrotem a kopí nepoužil jen proto, že přepadával na
solné stezce kupce a řemeslníky, kteří se neuměli bránit. Bral všechno a zásadně nikdy nedával
milost - jen někdy, v dobrém rozmaru, zavíral zvlášť  pěkné dívky a urostlé mladíky do hradního
sklepení, aby je později prodal. Překupníci, kteří od něj otroky brali, si nemohli vynachválit
dobré zboží a platili mu zlatem, takže nakradené bohatství v jeho truhlicích rostlo a rostlo.
Vzrůstalo také i lidské utrpení a vztek, ale Pešek? Jen se spokojeně smál.
Jednoho dne opět nadešel čas, kdy si všichni mladí rytíři zajistili vše potřebné, nasedli i s
doprovodem na koně a vyrazili směrem k Bílině. Vyjel už i Pešek, doprovázený svými vojáky. Po
cestě, ještě než stačili dorazit do Bíliny, přepadli u Teplic karavanu kupců, kteří se vraceli s
nákladem drahého koření až z daleké Arábie. Brali jen peníze - pytle s kořením rozházeli, kupce
rozehnali do lesů a s ďábelským smíchem se potom zase obrátili k původnímu směru své jízdy.
V Bílině už bylo živo. Lidí tu proudilo nepočítaně, všude křik a lomoz, barvy a vůně. A už vjel
do brány i Pešek se svým povedeným doprovodem. Lidé mu uhýbají z cesty, každý otáčí svůj pohled
jinam, jen aby nemusel své zraky zkřížit s jeho. Zastavili u první hospody, přivázali koně a už
se ženou dovnitř, aby to všechno zapili.
Mezitím se kupčíci dali dohromady, ze zbytků peněz koupili jednoho koně a s ním poslali toho
nejodvážnějšího, aby hájil jejich zájmy u pána z Vrabince, proslulého svou poctivostí a smyslem
pro spravedlnost.
Rytíř kupce vyslechl, chvíli přemýšlel, potom poručil sluhům, aby mu dali najíst a rozeslal posly
ke všem známým, o kterých věděl, že mu pomohou. S nimi potom vtrhl do hospody, kde už notně
podroušení rytířovi kumpáni začali rozbíjet nábytek, a všechny je vyházel ven z města, když jim
předtím ještě odebraly zbytek peněz, zbroj a pořádně je seřezal.
Vztekle se vracela Peškova tlupa zpátky. Zbití, bez peněz, beze zbraní - to volalo po pomstě. Ještě
nevystřízlivěli a už začali kout plány, jak všem ukázat. Předháněli se přitom v nápadech, co kdo
komu ukrutného udělá, a cesta jim utekla rychleji, než bys řekl švec. Samotní Peškovi upovídaní
chlápkové byli ale vedle toho ještě také zbabělí, takže by z pomstychtivých plánů asi sešlo, nebýt
Peška. Ten musel stůj co stůj zničit toho, kdo jej zesměšnil a alespoň spráskat všechny, co se mu
smáli. Nikdy neuměl prohrávat, tenhle Pešek.
A tak v jeho mozku uzrál plán, který stál později život několik lidí a mnoho jich přivedl do
neštěstí. Od věčně nespokojeného a věčně opilého štolby se dozvěděl, že pán z Vrabince pojede podél
vody za týden do Drážďan. Nelenil a začal s přípravami. První, co samozřejmě udělal, byl nákup nových
zbraní.
Peněz měl dost, vždyť kradl jako straka, a tak netrvalo dlouho a všichni jeho muži měli opět zbraně,
o které přišli na turnaji. Potom už zbývalo jen se položit u vody do zálohy a čekat.
Mladý rytíř z Vrabince kolem projížděl jen s nevelkou družinou. Protože jeli za nákupy, neměli ani
kuše, a tak nedalo Peškovi moc práce všechny zajmout. Už se chystal svého úhlavního nepřítele pověsit,
když ho za rameno vzala něžná dívčí ruka. "Snažně tě prosím, pane, nezabíjej mého bratra!" s nářkem
prosila kráska a kupodivu se Peškovi její krásy zželelo. "Ale tvého bratra pustím, jen když si mě
vezmeš za muže," povídá. Co jí chudince zbývalo? Musela souhlasit.
Za týden se pak konala svatba. Hostí se moc nesešlo a v kraji se potom povídalo, že tento sňatek s
sebou přinese jen zmar a zvůli. Po svatbě byl od Peška chvíli pokoj. Nemohl se nabažit své krásné paní,
a tak lidé už málem uvěřili, že se mění k lepšímu. Jeho špatné jádro však později nabylo opět vrchu a
znovu si žádný kupec nebyl jist životem ani majetkem.
Jednoho dne se však vrátil z cest milý nové paní ze Střekova. Když mu lidé pověděli, co se stalo, šel
a chtěl svého soka zabít. Pešek jej však, za přispění své tlupy chytil, dal zavřít do sklepení a své
manželce se potom chlubil, jaký že je silák.
Láska je však silné pouto, a tak se jedné noci mříž jeho vězení s tichým zaskřípáním otevřela. Oba už
chtěli prchnout, když je zadržela stráž. Opilý Pešek, který byl vzteky bez sebe žárlivostí, potom svou
paní shodil z hradeb a jejího milence dal znovu zavřít.
Zpráva o hrozném činu se ale rychle roznesla po kraji, a tak potrestat zpupného Peška přispěchali lidé
nejen z Vrabince, ale téměř z každé vesničky Pešek mohl mluvit o štěstí, že se mu podařilo na poslední
chvíli prchnout tajnou chodbou pryč z hradu. Nikde mu však lidé nedali pokoje. Všude ho znali, všude si
pamatovali jeho činy, a tak se musel skrývat po celý zbytek svého života po lesích a prchat před lidmi
jako lovná zvěř. Stal se z něj štvanec a nakonec zahynul, nikým nelitován a zapomenut, v močále, který
sice pohřbil jeho tělo, špatné skutky však už zpět vrátit nedokázal.

(Daniela Nechanická a Zdeněk Havránek, Labská královna,CDL Design 1996)

Od bojů s Lučany už uplynulo hodně vody, když Čechům hrozilo z půlnoční strany znovu nebezpečí.
Tentokrát to byli Míšenští, kteří podnikali ze severu loupežnické výpravy až na Bílinsko a
Litoměřicko. Kradli dobytek i úrodu, a co nejhoršího: odvlékali s sebou ženy i děti, aby je na
lodích nebo na prámech odvezli po Labi z kraje.
Tuším, že tehdy už vládl v pořadí osmý kníže z Oráčova rodu, Neklanův syn Hostivít. Sotva se
zvěst donesla ke sluchu, svolal vladyky a lechy a vše, co věděl, jim vypovědě1 .
"Takovému počínání musíme udělat přítrž," dodal Hostívít rozhořčeně. "Očekávám tedy vaši radu ..."
Po chvilce ticha povstal vladyka jménem Střek. "Uměl bych si pomoci, kníže," prohlásil a
pokračoval: "Stačí jen vystavět u Labe na příhodném místě hrad a odtud nepřátelům zabránit, aby
se po řece plavili. Já sám bych měl o takovém místě povědomí ..."
Ostatním vladykům i Hostivítovi se nápad zamlouval, takže panovník brzy rozhodl: "Jdi k Labi a
postav ten hrad, Střeku. Knížecí pokladna je pro tebe otevřená a ani o zbrojné lidi nemusíš mít
starost. Dám ti všeho, kolik budeš potřebovat."
Netrvalo dlouho a vladyka se vydal s družinou do Středohoří. Stranou minuli rozvaliny luckého hradu
Klepý a poté sestoupili do širokého labského údolí. I když nepřítele nespatřili, tu a tam vypálená
stavení svědčila o jeho přítomnosti.
Po obou březích se začaly objevovat kopce, až nedaleko před ústím Běliny řeky uviděli vysokou černou
skálu, spadající do Labe jako stěna.
"Jsme na místě!" zvolal Střek. "Tady na té skále hrad vystavíme !"
Dali se do díla a třebaže mohli těžké opracované kmeny dopravovat jen po úzké neschůdné stezce,
rostla srubová stavení jako z vody. Střekov, jak hrad po dokončení podle vladyky nazvali, se stal
opravdu nezdolnou překážkou. Za dne bylo vidět daleko do údolí, takže se pokaždé mohli obránci včas
připravit a nezvané hosty s krvavými hlavami odrazili. A v noci? To napjali přes řeku dlouhý řetěz,
aby ani pod rouškou tmy nikdo po Labi neprok1ouz1 .
Tak moudrý vladyka zabezpečil kraji klid a mír a mohl na hradě spokojeně žít. Poněvadž ale zestárl,
začal si lámat hlavu, kdo se stane jeho nástupcem. Neměl syna, zato byl obdařen dcerou jako obrázek.
Mládenci ze všech okolních hradů i tvrzí si mohli za ní na Střekov paty ušoupat, ale vladyka se
rozhodl, že dá Lidunku jen nejchytřejšímu a nejodvážnějšímu z nich.
A protože měl také vzácného cizokrajného koně, kterého ukořistil v jedné potyčce, vyhlásil, že dívku
dostane za manželku ten, kdo mu koně odvede ze stáje, aniž by byl chycen.
Hodně mladíků se o to pokoušelo, ale ani se do stáje nedostali. Hradní chasa každého včas zpozorovala,
chytila a přivedla vladykovi. Starý Střek se vždycky smolaři notně vysmál a pak ho vykázal z hradu,
aby se už víckrát neukázal. Po nějakém čase však vladyku smích přecházel a začal uvažovat, zda úkol
přece jen není nad lidské síly, zvláště když Lidunka už pofňukávala, že kvůli tatínkově umíněnosti
zůstane na ocet.
Tehdy se na hradě objevil návštěvou syn ronovského pána. Lidunka mu hned padla do očí, ale nic najevo
nedaly zato tím bedlivěji si prohlédl všechna stavení, předhradí i stáj. K večeru se naoko rozloučil,
ale domů neodjel. Ukryl se nedaleko brány a v úkrytu setrval celou noc. Teprve když nebe začalo
blednout, proklouzl kolem podřimujících stráží a jako stín se vkradl do stáje. Za chvilku pak už vedl
osedlaného vraníka za uzdu.
Jak se ale dostanu ven, napadlo mládence, vždyť brána je zavřená! Vtom ale kůň zaržál, strážné rázem
opustila dřímota a začali se sbíhat. Nebyl čas na rozmyšlení. Mládenec skočil do sedla, a než ho mohl
někdo zadržet, pobídl koně ke skoku přes nízkou hradbu do řeky ...
Na všechny strany se voda rozstříkla, pak se hladina zavře1a . Dlouho se na hradě obávali nejhoršího.
Až konečně se odvážný jezdec vynořil u protějšího břehu. Byl však sám, koně řeka pohltila navždy.
Doklopýtal přes mělčinu a vyčerpáním klesl do trávy.
To už byl i vladyka na nohou. Poručil otevřít bránu, s několika veslaři vsedl do loďky a zanedlouho
nesl na hrad ženicha ve vlastní náručí ...

( Vladimír Hlumpach, Zlatá kvočna, Severočeské nakladatelství v Ústí nad Labem, 1979)